I.

,,We were victims of the night, the chemical, physical, kryptonite...“ začal mi vyzvánět budík na mobilu. Líně jsem se protáhla a podívala na čas. 7:25, za necelou hodinou vyrážíme k doktorovi. Promnula jsem si oči a pomalu se šla hrabat z postele.

Zamířila jsem si to rovnou ke skříni, otevřela ji a začala přemýšlet, co si dneska vezmu na sebe. Vybrala jsem si modré tričko s tříčtvrtečním rukávem a světle modré džíny a začala se převlékat. Když už jsem byla oblečená, zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Drobná postava, hnědé, trochu vlnité vlasy po ramena. Husté hnědé obočí, světle hnědé oči, malý nosík, světle růžové rty a bledší obličej. Tak bych se mohla popsat. Už od mala různě pobíhám, lezu všude možně, na nohou modřiny a škrábance a totéž na rukou. Na levé paži mám jizvu, kterou jsem si udělala, když jsem lezla do svého domku na stromě a škrábla se o vyčnívající hřebík.

Od skříně jsem zamířila na druhou stranu pokoje k mému stolku, na němž se nachází zrcadlo s bílým rámem, můj malý notebook, zelená lampička na čtení a svítící globus. Z jedné zásuvky jsem vytáhla svůj hřeben a začala si česat své vlasy. Poté jsem vytáhla ze stejné zásuvky hnědou gumičku a čelenku, stáhla si vlasy do ohonu a nasadila čelenku.

,,Andreo, vstávej, je snídaně,“ z přemýšlení mě vytrhl mámin hlas. Vstala jsem, v rychlosti si ustlala postel, a zamířila si to do kuchyně, kde již seděl taťka a popíjel svou raní kávu.
,,Dobré ráno,“ pozdravila jsem a sedla si na svoje místo u okna.
,,Dobré ráno,“ odpověděli mi rodiče. Máma přede mě postavila talíř s buchtou a domácí ovocný čaj.
,,Jak jsi se vyspala?“ zeptal se mě jako vždy táta.
,,Dobře, až na to, že mě občas zase pobolívaly ty kolena,“ odpověděla jsem a zakousla se do buchty.

,,Běž si pro bundu a vyčistit si zuby Andreo, my s tatínkem jdeme napřed k autu,“ řekla mi máma po snídani. Poklidila jsem talíř s hrnkem do misky a vydala se do koupelny umýt zuby. Opět jsem ucítila podivný tlak v uších, když jsem si čistila zuby, ale nevěnovala tomu pozornost. V pokoji jsem popadla bundu, ve verandě si obula své bílé conversky, vzala své klíče z věšáku a zamkla dům. Prošla jsem brankou, také ji zamkla a běžela jsem ke garáži, před kterou už stálo naše auto.

Na ortopedii v Pardubické nemocnici moc lidí nebylo, jen nějaký starý muž a žena, očividně manželé. Pověsila jsem bundu na věšák a posadila se. Za nějakou chvíli nás zavolali dovnitř. Tam doktor přibližně posoudil, jak to mám s nohama a s páteří a poslal nás na rentgen pro snímky mé páteře a nohou.
Když mě zavolali dovnitř, sundala jsem si nejdříve tričko a zrentgenovali mi páteř. Poté mi zrentgenovali i nohy, podrobněji pak kolena a chodidla a mohla jsem jít.

,,Vypadá to, že vaše dcera má mírnou skoliózu páteře a růstové problémy s nohama. To s těma nohama dívky i kluci v jejím věku mívají. Buďto s koleny či s celou dolní končetinou, jako má tady Andrea,“ popisoval nám později doktor, když jsme se vrátili do ordinace. ,,Bude chodit po čtrnácti dnech na pravidelné rehabilitace. Doporučuji častěji chodit do bazénu, to také pomáhá.“ Otevřel si snímek s mými chodidly a chvíli se na něj zaměřil.
,,Vypadá to Andreo, že se ti nějak zvláštně tvarují nohy,“ podrbal se zamyšleně na zátylku. ,,Budeš muset nosit speciální vložky do bot, které ti alespoň částečně ztlumí bolest.“

Na dalším snímku se objevil podrobnější snímek páteře i s pánví a s kostrčí. Na konci kostrče byl nějaký kousek, který tam asi neměl co dělat, a pánev byla také divně tvarovaná.
,,Tolik problémů u jedenáctileté slečny jsem tedy ještě nezažil,“ kroutil nechápavě hlavou doktor. ,,Ty výrůstky na kostrči či na páteři se objevují spíše u starších či dospělých lidí.“ Zamyslel se a pak se obrátil na moje rodiče.
,,Pokud jí ten menší obratel, který roste na konci páteře, poroste dál, bude muset podstoupit operaci, aby dále neměla problémy. Ale neboj se Andreo, nic strašného to není a byla by jsi v umělém spánku, takže by jsi nic necítila,“ obrátil se na mě, když viděl mé vykulené oči.

Kolem druhé hodiny k nám domů přišla moje kamarádka Ivča. Je asi o půl hlavy vyšší než já, má blonďaté vlasy, nosí brýle a jsme kamarádky už od školky. Nesla mi ze školy úkoly a přípravné přijímací testy na gymnázia.
,,Moc toho není, měli jsme hodně suplování a spíš jsme dělali samostatné práce, ty si dělat nemusíš,“ vyložila mi na stůl hromádku sešitů.
,,Hm, to vidím.“ řekla jsem a pomalu se do toho pustila.

Asi po půl hodině jsem to měla opsané a mohly jsme se vrhnout na přípravné přijímací testy. Kromě češtiny a matematiky dělám přijímačky ještě z přírodovědy, protože jdu na přírodovědné gymnázium kousek od Pardubic.
,,Fakt tam musíš?“ zeptala se Ivča. Už od první třídy jsme chtěli jít do Pardubic na stejné gymnázium, ale pokazili to mí rodiče. Ti mi totiž na začátku páté třídy oznámili, že půjdu studovat na nějaké gymnázium, co se jmenuje Galdon.
,,Bohužel, naši si to tak přejí,“ přikývla jsem smutně.
,,A proč jim něco neřekneš?“ podívala se na mě Ivča nechápavě.
,,Zkoušela jsem to už několikrát, vždy s nulovým výsledkem,“ odpověděla jsem.

Ivča odešla kolem šesté hodiny večer a já se začala chystat do školy.
,,Myslíš, že jí přijmou? I když nikdy nebyla ve své pravé podobě?“ uslyším mamku šeptat v kuchyni, když jsem si tam chtěla jít pro něco k pití. Schovala jsem se za dveře a nastražila uši.

,,Musíme jen doufat. Kdyby ji nepřijali tam, snad ji přijmou na jinou školu. Nemůže žít až do smrti s bolestmi z nevyvinutého těla,“ řekl šeptem taťka.
,,Je prostě jiná než my ostatní,“ povzdychla si mamka. Přejel mi mráz po zádech. Takhle se baví každý večer a já si myslím, že je to o mě. Jak to myslí, nevyvinuté tělo? Jiná než ostatní? A proč, když se ptám, mi nikdy nic nechtějí říct?