II.

,,Opravdu, ale fakt opravdu tam musíš?" ptala se mě po několikáté zoufale Ivča. Šly jsme ze školy na autobus, už docela hřálo slunce, i když je ještě duben, a bavily jsme se o zítřejších přijímačkách páťáků z naší školy na gymnázia.

,,Ještě včera jsem se snažila mamku ukecat k tomu, abych šla s tebou na gympl, ale nepovedlo se to," povzdychla jsem si.

Abych se přiznala, docela se mi to gymnázium zamlouvalo. Mamka mi včera večer ukázala webové stránky. Podle fotek to byl menší zámek, který měl v areálu školní knihovnu, velké lesy, pole a louky. Vyučovaly se tam docela zajímavé předměty. Třeba v septimě, sedmém ročníku, byla astrologie, o kterou se docela zajímám. V pokoji mám různé obrázky nočního nebe a souhvězdí. Už od mala mne tohle zajímalo... Ovšem když jsem se na stránky školy chtěla později podívat znovu, Google mi nic nenašel, a ani Google mapy neukazovali nějaké přírodovědné gymnázium poblíž Pardubic.

,,To je zvláštní," zamumlala jsem a znovu zavolala mamku, aby mi webové stránky našla, a já si začala prohlížet různé fotky a karty.

Dneska ráno jsem vstala s pocitem, že dnešek se prostě podařit musí. Sice na školu nechci, ale taky nechci zklamat rodiče. Oblékla jsem si černé džíny, světle modré tričko, učesala si své vlasy a šla na snídani. Měli jsme výborné vafle a k tomu domácí pečený čaj.

Po snídani jsem si do pokoje zaběhla pro tašku přes rameno, oblékla si modrou flísovou bundu, ve verandě si obula černé kecky a mohli jsme vyrazit.

Jakmile jsme přejeli přes Pardubice, začala jsem cítit nervozitu. Nevěděla jsem sice, jak dlouho ještě pojedeme, ale naši říkali, že od Pardubic to je kousek. Po asi půl hodině jsem z nervozity usnula a probudilo mě až výskání studentů u školy.

Vystoupila jsem z našeho auta a ohlédla se k budově. Zatajil se mi dech. Škola vypadala mnohem lépe než na webových stránkách. Budova vypadala jako z 19. století. Natřena krémovou barvou, kachličky na střeše byly černé, ozdobně lemované dřevem. Vstupní dveře školy byly z hnědého dřeva. Celkově na mě budova zapůsobila nepřístupným dojmem, ale myslím, že není čeho se bát. Kousek od budovy bylo parkoviště, na němž stálo hodně aut a z některých právě vystupovaly děti přibližně v mém věku se svými rodiči.

,,Dál jdeš sama. Hodně štěstí, po přijímačkách nám zavolej," pobídl mě taťka. Přikývla jsem, prošla bránou školy a ocitla se uvnitř haly.

,,Páni," vydechla jsem. Všude byly nádherné obrazy, květiny, ze stropu visel obrovský lustr. Obdivovala bych tu krásu snad donekonečna, ale za chvíli se objevila nějaká mladá paní a odvedla nás k zápisnému stolu. Tam jsem nahlásila jméno, věk, bydliště a další potřebné informace, a vydala se do jedné z tříd, kde se nacházely přijímačky.

Posadila jsem se do lavice u okna a z nervozity si začala mnout prsty na rukou, které jsem měla ledové. Po chvíli k mé lavici přišla nějaká černovláska.

,,Čau, je tu volno?" zeptala se. Přikývla jsem a holka se posadila.
,,Jak se jmenuješ?" podívala se na mě svýma světle modrýma očima.
,,Andrea. A ty?" odpověděla jsem a snažila se nezírat na její oči. Černovlásky mohou mít modré oči? Jedině, že by si vlasy obarvila a byla třeba bruneta, pomyslela jsem si.
,,Sabina, těší mě. A ano, ty moje oči jsou poněkud zvláštní, ale u nás v rodině to tak je. Mamka rusalka má třeba oči naoranžovělé," odpověděla Sabina.

Ona umí číst myšlenky? A její máma je rusalka?Podivila jsem se, ale nahlas nic neřekla, protože nějaký profesor právě vstupoval do učebny a začal nám rozdávat přijímací testy.

,,Jakmile testy vyplníte, odevzdejte je prosím na katedru. Během příštího měsíce vám bude zaslán dopis, jestli jste byli přijatí nebo ne. Tomu, kdo bude přijat, zašleme na email potřebné informace ohledně začátku studia," řekl, popřál nám štěstí a někam odešel.


Když jsem odevzdala poslední test, nervozita ze mě odpadla. Zvládla jsem to. S úsměvem na tváři jsem vyrazila z budovy k parkovišti.

,,Andreo, hej, Andreo," běžela za mnou Sabina. Otočila jsem se a počkala, až ke mě doběhne. ,,Dala bys mi svůj mail?" zeptala se. Přikývla jsem a nadiktovala jí svou mailovou adresu. Pak jsme se rozloučily a každá šla ke svému autu.

,,Mami, tati? Proč jste mi vybrali zrovna tohle gymnázium?" zeptala jsem se doma při vybalování nákupu.
,,Víš, když jsme přemýšleli, na které gymnázium tě dát, měli jsme docela velký výběr. Nakonec jsme se rozhodli pro Galdon, protože tam studovala i tvoje babička," vysvětlovala mamka. Ovšem poznala jsem, že za tím je i něco jiného.

,,Mami proč mi nechceš říct pravdu? Já už nejsem malá holka. Nechci, aby jste mi lhali," upřela jsem na ni své oči.
,,Jak jsi přišla na to, že ti lžeme?" zeptal se mě táta, který právě přišel z koupelny.

,,Už několikrát jsem vás slyšela, jak se o mě bavíte. Pořád doufáte, aby mě na Galdon přijali, a říkáte něco ve smyslu, že jsem nebyla ve své pravé podobě," vychrlila jsem ze sebe. ,,Tak jak to tedy je? Co myslíte tou podobou? A proč vám pořád záleží na tý škole? Já tam ani nechtěla! Chtěla jsem být s Ivčou a se svými kamarádkami!" Do očí mi vyhrkly slzy a rozeběhla jsem se do pokoje.

,,Andreo, počkej! Já ti to vysvětlím," volala za mnou mamka, ale já ji neposlouchala. To určitě, nic mi neřeknou, pomyslela jsem si. Zavřela jsem dveře pokoje, hodila sebou na postel a nechala slzy volné stékat po tvářích.

Po chvíli mamka vstoupila ke mně do pokoje.
,,Andreo," zašeptala a pohladila mě po vlasech. Dál jsem ležela na posteli s hlavou v polštáři. Slyšela jsem, jak vešel ještě někdo, asi taťka.
,,Víš, nejsi tak úplně tím, kým si myslíš že jsi," ozval se zamyšleně. Zvedla jsem překvapeně hlavu z postele.