III.

,,Co tím myslíš?“ zeptala jsem se.

,,No víš, ty jsi…“ zadrhl se, jako kdyby přemýšlel, jestli to má opravdu říct.

,,Kentaurka,“ vyhrkla mamka tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla.
,,Ken… co?“ zeptala jsem se nechápavě.
,,Kentaurka. Jedno z mnoha mystických stvoření. Většina pověstí a bájí o nás vypráví jako o zlých bytostech, ovšem jsme milí… tedy pokud nás někdo nenaštve. Jsme napůl lidé a napůl koně,“ jal se vysvětlování taťka. ,,Ovšem… kentauři se do lidských těl nerodí… ale ty jsi výjimka. Proto máš ty bolesti z nevyvinutého těla a musíš nastoupit na Galdon, abys ses metamorfovala, jinak je budeš mít až do smrti.“

Tak teď už nerozumím ničemu…

,,Ale… kentauři jsou vymyšlení… nic takového neexistuje,“ koktala jsem, ,,proč mi prostě a jednoduše neřeknete pravdu?“

,,Andreo, to co ti teď říkáme, je pravda,“ pohladila mě po tváři máma.

,,Nevěřím vám,“ založila jsem si ruce, ,,ne dokud mi nepředložíte pořádný důkaz, že kentaury nemáte jen z nějakých mých fantasy knih, kterých mám ve své knihovničce spoustu.“
Pak se stalo něco, co jsem vážně nečekala.

Moje máma zavřela oči, poklekla, něco zašeptala a pomalu se od pasu dolů měnila v koně. S úžasem a obdivem jsem na ni zírala jako na zjevení. Když vše pominulo, máma přede mnou stála od pasu dolů s černým koňským tělem.

,,Jsem arabský plnokrevník, vraník, stejně jako tvůj táta, a stejně jako nejspíš budeš i ty, až se v septimě metamorfuješ,“ řekla klidně máma.

V němém úžasu jsem vstala z postele a dotkla se jejího hřbetu. Opravdu jsem ho cítila.

,,Kentauři jsou také silné bytosti,“ řekl taťka a zvedl mě ze země, jako bych nic nevážila, a posadil mě pomalu mamce na záda. Uvědomila jsem si, že mám stále zatajený dech z toho úžasu, a prudce jsem vydechla.Tak moji rodiče jsou mystické bytosti… a já nejspíš také… říkala jsem si v hlavě a dál hypnotizovala mamčinu srst.

*************************

V sobotu šestnáctého května u nás zazvonil pošťák.

,,Ona chodí pošta i o víkendech?“ zeptala jsem se taťky, který si, jako každé ráno, četl noviny.

,,Nejspíš ti přišel dopis ohledně přijetí,“ řekl ledabyle. S nadšením jsem vyskočila od stolu a pádila ke dveřím. Od té doby, co se mi mamka ukázala ve svém pravém já, jak to nazvala ona, a později i taťka, jsem se na tu školu začala těšit ještě víc. Snad mě opravdu přestanou trápit bolesti z nevyvinutého těla, jak mi říkali naši. Ale stále jsem se nedokázala smířit s tím, že opustím Ivču. Bohužel, ona mystická bytost není, jak mi řekl taťka.

Když jsem otevřela dveře, pošťák tam už nestál, takže jsem zamířila ke schránce. Otevřela ji a všimla si trochu nažloutlého dopisu s červenou pečetí, v rohu byl červeně natištěný znak školy. Dopis byl z Galdonu a byl adresovaný mně. Radostí jsem si poskočila a vracela se domů.

,,Dopis z Galdonu!“ volala jsem ode dveří a smála se jako blázen.

,,Tak ho otevři,“ povzbudila mě mamka s úsměvem. Nedočkavě jsem se vrhla ke komodě, kde máme různé věci. Otevřela jsem horní zásuvku, zašmátrala a vytáhla malý dopisní nožík. Vrátila jsem se do kuchyně, posadila se na židli a nožík položila na stůl. Rozlomila jsem pečeť, vzala si do ruky nožík a opatrně otevřela obálku. Uvnitř byl zažloutlý papír a na něm ozdobné psací písmo. V pravém rohu byla další pečeť.

Vážená Andreo Slavíková,
vaše přijímací testy byly vynikající a téměř nejlepší ze všech uchazečů. Obdržela jste celkem 180 bodů. Gratulujeme vám!

V pořadí jste skončila na dvacátém místě ze sta uchazečů, což je velký úspěch. Rovněž vám gratulujeme!

A nyní přejdeme k přijetí. Letos se v naší škole otevírají tři třídy pro nové primány po dvaceti pěti studentech. Což znamená, že jste byla přijata!

Na email vaší matky vám zašleme informace o začátku školního roku. Nástup je již začátkem srpna.

Přejeme Vám mnoho zdaru v následujících osmi letech studia na naší škole!

S pozdravem

pedagogický sbor školy Galdon

,,Přijali mě! Přijali!“ vykřikla jsem radostí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni mě přijali! Oni mě opravdu přijali!! Začala jsem radostně tančit a poskakovat po kuchyni. Konečně budu tím, čím mám být, a žádné problémy už nebudou!

Nevěděla jsem ale, že se pletu...