IV.

Dnes je dvacátý srpen a právě jedeme do Galdonu. Tak brzy proto, že týden se budeme metamorfovat a pak nám začne výuka. To mi říkala máma.

Jelikož Galdon není na Zemi, ale v mystickém světě, musíme projet branou. Ta se nachází asi půl hodiny jízdy autem od Pardubic. Jelikož jsem průjezd před tím prospala, teď jsem byla plně vzhůru a sledovala okolí. Ale nic extra se nedělo, skoro jsem ani nepoznala, že jsme v mystickém světě.

Zastavili jsme před školou. Vystoupila jsem z auta, vzala svou tašku přes rameno, ve které jsem měla nějaké věci. Z kufru auta jsem si vytáhla svůj kufr a s rodiči jsme se vydali ke škole.

Bylo v ní ticho, ne jako při přijímačkách, jen se u hlavního schodiště bavily dvě mladší ženy, jedna bruneta a druhá blondýna. Jakmile si nás všimly, přestaly mluvit, ztuhly a po chvíli mi už jedna z nich nesla kufr a druhá mi vzala tašku. Přitom stále hypnotizovaly mou mamku a mého taťku.
Co je na mých rodičích tak zvláštního?zvedla jsem obočí, ale nic neříkala. Dospělí pak prohodili několik slov ohledně mého studia a pak nastalo loučení.

Sice jsem se na můj nový život těšila, ale rozhodně jsem se nechtěla rozloučit s rodiči. I když je pravda, že loučení s Ivčou a s kamarádkami bylo horší.

,,Až budeš po metamorfóze a bude ti lépe, napiš nám," zašeptala máma a objala mě, se slzami v očích.
,,Napíšu," přikývla jsem a popotáhla.
,,Měj se, Andy," pocuchal mi vlasy taťka. Pak se i s mámou otočili a vraceli se k autu. Naposledy mi zamávali a pak zmizeli z dohledu.

,,Pojď s námi, Andreo, ukážeme ti tvou komnatu," řekla ta blondýna a s brunetou zamířily k zadnímu vchodu a já za nimi. ,,Jinak já jsem Anna. Spolu tady s Lucií jsme vychovatelky primy, vílího ročníku," představila sebe i brunetu.

Vyšly jsme z chladné budovy školy do stále teplého, letního dne, na školní zahradu. Všude poletovali motýli, voněly různé bylinky a květiny a ševelila příroda. Keře byly úhledně zastříhané, malé záhonky okopané a nejspíš připravené na sázení a sluneční paprsky se odrážely ve sklech skleníku.

,,Právě se nacházíme na školní zahradě. Je velmi rozsáhlá. Máme tu skleník, velké záhony, různé keře, fontánky, kašnu a další a další. Do skleníku budete chodit v hodinách bylinkářství a v primě zde budete trávit hodně času," dala se do vysvětlování Lucie. ,,My právě jdeme cestou, kudy později budete chodit do školy. Ubytováni jste ve vílím pavilonu, ve kterém se nachází komnaty pro studenty a studentky, komnaty pro vychovatele a vychovatelky, kabinet a komnata vaší třídní profesorky, jídelna, společenská místnost a studovna. Budova je rozdělena zvlášť na dívčí polovinu a zvlášť na chlapeckou polovinu. Ovšem jídelna, studovna a hala jsou společné."

Prošly jsme půlobloukem, kterým prorůstal břečťan a různé květiny a před námi se objevila budova pavilonu. Z každé strany vedlo schodiště, které se uprostřed spojovalo a vytvářelo tak terasu. Zamířily jsme k dřevěné bráně pod terasou a vešly do haly. Stejně jako v hale školy, i tady byly obrazy různých krajin, několik květináčů, tmavě zelený koberec a ze stropu visel krásný lustr.

Před námi bylo široké schodiště, které se u zdi rozdvojovalo a vedlo ještě o pár schodů výš. My odbočily doprava. Na konci schodiště byla dlouhá chodba, po pravé straně bylo několik vyřezávaných dveří a po levé straně stěna s obrazy a okna.

Lucie otevřela čtvrté dveře a mě se naskytl pohled na velkou a krásnou komnatu. Na prostější zdi byly dveře na terasu, po pravici a levici byly umístěné dvě válendy a v rozích se nacházely dvě velké skříně.

,,Vybal si, Andreo, tvá spolubydlící si zřejmě odskočila. Převleč se a vybal si věci. Během následující půl hodiny dorazí ostatní dívky z ročníku a pak se seznámíte s vaší třídní profesorkou," řekla Lucie a společně s Annou odešly. Já jsem se převlékla do kraťasů a tílka a začala si vybalovat a skládat si věci do volné skříně. Ale protože skříň byla plná školního oblečení, do skříně jsem si naskládala jen něco málo a do spodní poličky uložila boty.

,,Andreo! Ahoj!" ozvalo se ode dveří. Otočila jsem se a stála v nich Sabina.

,,Ahoj! Jsem ráda, že tě vidím," odpověděla jsem. Objaly jsme se. Za tu dobu co jsme se neviděly jsme si psaly přes email a párkrát volaly. Myslím, že bychom mohly být dobré kamarádky.
,,Jsem ráda, že bydlím s tebou a ne s někým, koho moc neznám," usmála se Sabča a já také.

                                        ******************

,,Těšíš se na metamorfózu? Myslíš, že to bude bolet?" zeptala jsem se po nějaké době, když jsme si řekly, co je nového.

,,Jo, strašně se těším! Už první ročník a budu tím, čím mám být!" usmála se Sabča a oči jí zářily radostí. ,,Máma mi říkala, že to prý nebolí. Snad budu mít křídla babočky kopřivové, je to můj oblíbený motýl. Jaká křídla by jsi chtěla mít ty?" zeptala se. Zatím jsem nad tím moc nepřemýšlela, motýli mě nikdy moc nezajímali. Co by jste taky po kentaurovi chtěli, že?
,,Ani nevím, ale docela se mi líbí otakárek. Je to takový zajímavý motýl," odpověděla jsem.

Po deseti minutách jsme se Sabčou seděly ve studovně v jedné lavici. Postupně přicházely další a další dívky. Celkem nás bylo jedenáct. Seznámily jsme se a ve dveřích se objevily Lucie s Annou a za nimi šla plavovlasá žena. Všechny tři byly metamorfované, tedy ve vílí podobě. Lucie měla křídla žluťáska, Anna měla křídla jasoně a ta žena měla křídla modrá, křídla batolce duhového. Překvapeně jsme je pozorovaly, hlavně Sabča a brýlatá vysoká zrzka Marie, která je geneticky také vílou.

,,Vítám vás děvčata v naší škole. Já jsem Simona a jsem třídní profesorkou vílího ročníku," promluvila sametovým hlasem plavovlasá žena. ,,Dnes začínají metamorfózy, na kterou se každá z vás od malička připravovala. Tak málo je vás proto, že některé bytosti se rovnou metamorfují do své bytosti, ovšem vy, stejně jako další studenti naší školy, se metamorfujete postupně a v oktávě se metamorfujete do své bytosti." Profesorka vzala z košíčku, který nesla, snítky jmelí uvázané na stužkách a dala je Lucii a Anně. Ty nám je začaly nasazovat na krk.

,,Nyní každá z vás dostanete snítku zlatého jmelí, která pomáhá vílám metamorfóze a je jejich amuletem. Postupně budete v každém ročníku dostávat jiný amulet, ovšem pokud v tercii bude nějaká víla, nechá si amulet, který dostane, po dobu metamorfózy a jinak bude nosit snítku. Ale to už předbíhám," vysvětlila profesorka. Po té, co jsme všechny dostaly amulety, měly jsme se vrátit do svých komnat a připravit se na metamorfózu.

,,Já jsem tak nervózní, ty ne?" otočila se na mě Marie. Přikývla jsem.

,,Proboha, Maruno, zažila jsi toho tolik těžkého, a ty naříkáš kvůli nějaké meta... to je tak těžký slovo," obořila se na ni bruneta s blond melírem. Za tu krátkou dobu jsme stačily zjistit, že Barbora není zrovna nejpříjemnější, všechno a všechny kritizuje a zajímá se jen o sebe. A s Marií bývaly dříve spolužačky ,,Dani, pojď, nepůjdeme jako ostatní tak pomalu," kývla na malou blondýnku vedle sebe a obě zrychlily krok. Marie jen zakroutila hlavou.

Se Sabčou jsme se v pokoji svlékly a lehly si v posteli na bok, jak nám řekla profesorka. Po chvíli přišla Lucie a nesla dva hrnky s kouřícím se čajem a každé z nás dala jeden vypít. Chutnalo to trpce, ale vypila jsem to. Pak jsem znovu ulehla na bok a pomalu usínala.

Delší dobu se nic nedělo, ovšem do pár minut mi začalo tuhnout celé tělo. Páteří mi projíždělo brnění, začala jsem se potit jako při horečce a začal mne ovinovat blanitý obal, ve kterém probíhá metamorfóza. Budu spát sedm dní a až se sedmý den probudím, budu již metamorfovaná a v mém novém, vílím já.

_________

Metamorfóza - v tomhle příběhu bráno jako proměna. Kdo z vás četl/čte Rafaelovu školu, tak ten pojem zná.