Můj nový život

15. srpna

Deníku, jak již víš, zhruba od pondělí 5. 8. 2013 mne začali bolet záda a uši. Přišlo mi to celkem divné. Dostávala jsem bylinkový čaj, který tlumil bolest. Včera večer jsem dostala jiný čaj, po jehož dopití jsem se začala potit jako při horečce. Po dopsání a zavření deníku mi začaly tuhnout nohy, ruce i tělo. Pak mne začalo cosi bílého ovinovat. Když jsem se vzbudila, byl už den. V něčem jsem ležela. Bylo to něco jako obal. Zahlédla jsem oka, co má babočka na křídlech. Podivila jsem se, v čem to ležím. Chtěla jsem se otočit, ale nešlo to, protože jsem byla celá ztuhlá. Po chvíli jsem se trochu otočila a chtěla si sáhnout na ty oka. Otočení způsobilo, že ten obal křupl. Přestali mi tuhnout ruce, nohy a tělo. Natáhla jsem nohy a obal opět křupl. Napnula jsem ruce a tělo a obal křupl tak, že jsem si myslela, že mi křuply všechny kosti. Byla jsem ráda, že už nemám ztuhlé svaly.

,,Konečně jsi vzhůru." přišla do pokoje mamka. ,,Už jsem myslela, že tě budu muset vzbudit." usmála se.
Nudilo mě ležet tak jsem se zvedla, že se posadím. Udělalo se mi tak zle, že jsem myslela, že budu zvracet. Lehla jsem si zpět na postel.
,,Nemůžeš tu ležet. Pomůžu ti zvednout." natáhla ke mě ruku mamka. Pomohla mi do sedu a odešla do kuchyně pro čaj.
Co to se mnou je? Takhle špatně mi nikdy nebylo. říkala jsem si pro sebe. Mamka přišla s čajem a posadila mě na židli, co jsem měla v pokoji. Vypila jsem čaj a bylo mi lépe.
,,Mami" začala jsem ,,v čem jsem to přes noc ležela? A co byly ty oka?"
Mamka se usmála a řekla: ,,Ležela jsi ve vajíčku a ty oka jsou tvoje křídla."
,,Moje co?"zeptala jsem se, jako bych byla hluchá. Vážně jsem slyšela, tvoje křídla? podivila jsem se. Otočila jsem se, abych si udělala jasno. A vážně. Viděla jsem křídla babočky pavího oka, které rostly z mých zad.
,,Jé, já jsem víla, já jsem víla!!" vykřikla jsem tak hlasitě, až to určitě museli slyšet i sousedi.
,,Ano, jsi víla. Nesmíš to ale nikomu říct." řekla mamka.

Zrovna mi pípla SMS. Zvedla jsem se ze židle a už jsem padala.Mamka mě chytila a řekla mi:
,,Opatrně, ty křídla nejsou jako pírko." Narovnala jsem se, udělala dva kroky, abych trochu našla rovnováhu, a zamířila do kuchyně. Když jsem si přečetla SMS od kamarádky Janči, zesmutněla jsem.
,,Janča má od rána horečky a strašnou rýmu." řekla jsem mámě, když přišla za mnou. Mamka se zamyslela a pak řekla:
,,Můžeme si udělat výlet do Hradce za mojí kamarádkou. Má dceru, které je stejně jako tobě jedenáct, a určitě si budete rozumět."
,,Je tu ale menší problém." řekla jsem a ukázala na křídla.
,,Stoupni si před zrcadlo." řekla mi mamka. ,,Teď si odmysli křídla. Jako by jsi je na zádech neměla."
Poslušně jsem to udělala. Když mi křídla začala mizet, zavřela jsem oči a víc se soustředila. Za necelých pět minut jsem křídla neměla. Pak jsem se převlékla a nasnídala se. S mamkou jsme se vydaly na vlak a mamka cestou napsala její kamarádce zprávu, ať na nás čekají na vlakovém nádraží. Téměř pořád jsem se ohlížela, protože jsem cítila křídla. Mamka mi řekla, že to je normální, že si na to časem zvyknu.

V Hradci na nás už čekaly mámina kamarádka a její dcera. Ta holka se jmenovala Andrea. Přišla mi trochu namyšlená. Šli jsme k nim domů, kde se naše mamky zapovídaly. Andrea navrhla, jestli nepůjdeme ven. Tak jsem šla.
Došly jsme na hřiště, co mají kousek u domu. Sedla jsem si na houpačku a chvíli se houpala. Pak jsem na té houpačce jen seděla.
,,Stalo se něco?" přišl za mnou Andrea.
,,Nic, jen...měla jsem jet za kamarádkou do Brna, jenže marodí." řekla jsem.
,,Taky jsem měla jet za kamarádkou. Ale ona má horečky a zvrací." Náhle mi Andrea přišla hodně blízká, přestože jsme se neznaly.
,,Chceš říct tajemství?" vylétlo ze mě.
,,Jo, klidně." odpověděla.
,,Tak jo. Nesmíš to ale nikomu říct." zdůraznila jsem
,,Neřeknu." sedla si na vedlejší houpačku.
,,Jsem víla." řekla jsem.
,,To je vtip?" zeptala se. Já se zarazila. Sakra, příště musím mlčet, řekla jsem si. Její reakce mě ale překvapila
,,Já taky. "vypadlo z ní.,,Jsem taky víla a mám křídla babočky kopřivové."
,,Já mám babočky pavího oka." řekla jsem, teď už jistěji.
,,A kdy jsi se proměnila?" zeptala se.
,,Dnes ráno." odpověděla jsem. ,,A ty?"
,,Taky dneska." usmála se.
Chvíly jsme ještě blbnuly na hřišti a povídaly si o vílách, a pak jsme šli zpátky na oběd. Po obědě jsme procvičovaly křídla a učily se s nimi chodit. Když pak byl čas odjezdu, byly jsme zklamané.
,,Zase přijedeme. Nebo můžete vy k nám." navrhla mamka.
,,Jó." zaradovaly jsme se. Na vlakovém nádraží jsme si s Andreou udělali náš pozdrav, který jsme vymyslely. Staly se z nás NKN (Nejlepší Kamarádky Navěky).